Události

Je to tak krásné pozorovat jí když spí.
Panenka překrásná, medová vůně z ní čpí.
Vlasy až černé, jak temnota sama.
A nožky hubené, že závidí lama.
Ten zadeček, jako dva bochánky...
pro mou chuť pečené. Pod nimi z vlasů zamotané copánky.
Nad hubeným bříškem krášlí se poprsí.
Při pohledu na něj, jsem i já jist, co každý zakusí.
Dále jiš toužený, lahodný krček.
To štěstí života, k němuž mne pojí jen krůček.
Však. Zasmála se. O čem asi sní.
Kéž bych mohl býti v jejím snu jen s ní.
Rty se ji ještě chvějí,
Raději než krev, cítil bych polibky její....
Ó né! Kohout kokrhá.
Kam jen schovám se? jde do tuha.
Já umírám, Slunce mne pálí.
Proč tohle stalo se? Můj duch na mne kálí.

Nad čím přemýšlím babyčko? Včera se mi zdál zvláštní sen.
Jako už tolikrát, bosa jsem běžela někam ven.
Plna radosti, na chodidlech trávu já cítila.
Jistá,že život bych takhle už klidně dožila.
Přepadl mne však zvláštní pocit.
Ten pocit zná každý, kdo právě procit.
Přede mnou se zjevil zvlášť tajemný muž.
Já neuvidím nikdy více bledějšího už.
Měl krásné, temně modré oči,
dvě studánky, v nihš se jen vybraní smočí.
Vzevřením mladý, však výrazem starý on jest.
Jako-by dávno již za sebou měl, svůj první křest.
Jemně mne vzal do náruče, překrásně se usmál.
K nebi směrem vzesli jsme se, co já? Jak on to lehce ustál.
Klidně mne pronesl nad naší krajinou.
Dál si jen spomínám na chvilinku jedinou.
Přistál, položil mne do postele, pak jistě políbil.
Lásku tu jedinou, na vždy mi přislíbil.
Probuzení.
V místnosti požáru pach.
Z počátku měla jsem, tak trochu strach.
Teď už je mi dobře, nedělej si hoře.

Asi vím, co s ní je. Tenkrát se mi spovídala.
Za mého mládí, dívka jako ona do lesa chodívala.
Zbledla, pohubla, vůbec se nesmála.
Jsou si podobné, jak v zrdcadle bezmála.
Pak zmizela... Našli ji brzy.
U kapličky, vysátou, krve v ní nebylo slzy.
Udělal jí to vampír, démon bez duše.
On nic báti se nemusí meče, ani kuše.
Ten, co odmítl boha, a ďábel z něj měl strach.
On musel zůstat na zemi, jest krvesavý vrah.
A jak zachránit jí, mám jen jednu radu.
Dejte ji k jeptiškám do božího hradu.
Tam on nevkročí.

Né. to není možné.
Již jako děti byli jsme zasnoubeni.
Já čekal. A už se blížilo citové prohloubení.
Jde do kláštera. Toť odloučení.
Jak si mi to jen bože mohl udělat?
Pochop! Já nesmím nikdy prodělat.
Můžeš mít tisíce, a chceš brát mi mou?
Dnes v noci vrátím ti urážku tvou.
Když ji nemůžu mít já, nebude ji mít nikdo!

Noc spánku poskytuje klín.
Co se to jen plazí po zdi, je to černý stín.
Rychlý přehmat a je uvniř, okno je otevřené.
Tiché kroky, pak svist vzduchem, karty jsou vyložené.
Kdo ráno prochází pod oknem tím, ten může slyšet pláč.
Tenhle život nevzal démon, však pouliční rváč.

Jaké to je zemřít? Krásné.
Kolem všude harmonie, vše je čisté, jasné.
Ve společnosti těch, co byli a co budou.
Všude kolem sebe cítím lásku hrdou.
To nejkrásnější je, že už mám druhou půlku.
Spojena s ním v jednom těle, on nabýdl mi tůňku.