Narkoman

Narkoman

Burácející vlak,
projíždí mu nad hlavou,
zima a průvan,
spojují se s únavou.

Na konci tunelu,
občas lampy záblesk,
v paprsku světla,
projde kočka, možná pes.

Tiše a bezduše,
po zdech se blíží,
spousta divných stínů,
co zhůry na něj shlíží.

Na stěnách cosi,
jako umění,
mělo by být nehnutě,
ale ve světle hned se přemění.

A pak ve tmě opět stíny,
létají a krouží dokola,
smějí se a řvou,
než mysl spánek povolá.

Spánek není,
jsou jen mdloby,
je nad slunce jasné,
že byly i lepší doby.

Brzy ráno v podchodu,
cosi jako lidské torzo leží,
nu což, o jednoho méně,
život už tak prostě běží.