Pár kliček...

Už vážně, vážně dál nedoufáš,
že snad lepší budou vjemy, prožitky,
a navzdory tvému občasnému snění,
nelibým zvukem vyruší zaskřípění,
ve zdánlivě poklidné pauze mezi polibky,
sám zdrcený, nedobrovolně procitáš…

Hrst zrníček písku v soukolí,
věčného stroje „ Perpeta mobile“,
stáváš se vězněm nesčetných slovních hříček,
pohledné fráze, podané s bravurou kliček,
nejsi svůj, je ti to krajně nemilé,
slova na prázdno řečená, jakkoli…

Páchnoucí hladina je slepým zrcadlem,
chybí ta pravá ryzost spontánnosti,
každá věta byla snad kdysi, veskrze upřímná,
teď jen torzo lásky v prachu a špíně zetlívá,
pod vadnoucím keřem, se rozpadají kosti,
a ty sám, jen sám teskníš nad hrobem…