Života běh

Jak běží čas...
to není těžké zahlédnout.
Je všude, i v každém z nás,
krátký a odrůstá jak nedlouhý můj vlas.

Není to tak dávno,
co vstávat sám jsi nemohl.
Se snídaní vždy doma někdo pomohl
a tvůj hrnek každé ráno na stole už stál,
před cestou do tajemných dálek dětí,
ti jej na stůl člověk milý přichystal.

Jak rychle odezněly dny tak bezstarostné,
tak rychle mění se dny všední i vzácné.
Doba plyne, skutky nové,
noví lidé se stále objevují,
však pozornost jen někdy opětují.

Ale je tu vždycky někdo,
komu v pozornosti zůstáváš.
Ti stejní lidé, co budili tě, když nevstáváš.
ti stejní, co hrnek chystali ti,
když den nový ještě nevnímáš.

Času není málo,
jen běží někdy rychleji.
Je zvláštní, když zamyslíš se
co všechno bylo včera a dnes se mění
i ta rosa na trávě už není.

Ale takový je tento běh,
jednou jsi čelem
a jednou na zádech.
Čas je jak kapky deště,
co mezi prsty protečou,
ale něco zachytíš snad ještě,
než dny krásné utečou.

Není to tak dávno,
co tvůj čaj na stole postával
a to se brzy změní
a postávat bude dál.
Však nebude už tvůj,
ale ty sám ho uvaříš,
poté co jiného probudíš.

Tak střídají se role v čase
A vidíš sebe
v plné kráse,
jak ses kdysi probouzel
potom krásném hlase.

Co dostával jsi,
měl bys dávat dál.
A při tom usmívej se,
tak jak jiný se kdysi usmíval.
Dávej štěstí
a to i víc než jsi dostával.