NADĚJE Z TEMNOT

Nenechávej padnout kapku slz tvých do světů prokletých,
v řece maličký obraz tebe sleduje do konců nekonečných,
se světy propojíš ruce a přát si, snad v tobě zazní,
jako ta dobře známá melodie, kterou ti andělé nabízí.

Neklidně a umíněně se střída anděl s jiným než vzletí,
než nadechne a začne plout po loukách ve velkém rozpětí,
stromy se před ním ohýbají a květy do země zavrtávají,
on přede mnou se zjeví a žádá mně, ať hvězdy plápolají.

Ty slova poletují vzduchem než do mě zabodnou se, jak raněn šípem,
hlas nevykřičíš, protože unáší tě daleká plavba se stínem,
ten stopadá při každém vhodném okamžiku, kdy se anděl nedívá,
svět se z té výšky zdá zas o něco menší, i chyby ti za vinu nedává.

Řeky nezačaly téct, květy zřekly se, že nebudou kvést,
ty stojíš na kopci a cesty na strání pryč tě chtějí svést,
cesty hluboko pod zemí, kde se jen kořeny chladí tě doprovází,
ty ve vzduchu jsi, jak to spojit dohromady, když tě neznají?

Dlouho se tajíš myšlenkou, že by si anděl s tebou nemusel hrát,
jednou na kopci, jednou ve vzduchu, jednou tě pod zem chce zvát,
ty jen utíkáš – to není anděl, ty utíkáš před sebou samým,
výčitky, které se ti nabízejí, nejsou společníkem vhodným.

Slábneš a ta síla, kterou jsi měl, tě sama lehce přemohla,
ty se nebráníš a jen posíláš zprávu andělům, jenže tma tě předběhla,
stojíš nyní na kopci a chceš skákat do hlubinné temnoty,
ale chvíli ještě postojíš, protože andělé ti do dlaní vložili naději s lety.