Cesta nikam

sedím v autě jenž veze mě nikam
větrák hučí svou píseň chladu
mrazí mě na srdci a v duchu vzdychám
jak motor stroj svou píseň beze slov
k obzoru pádím a překážky sobě si kladu
zábrany co hořčeji chutnají nežli ostrý kov

lovím vzpomínky z hloubi svojí mysli
ač oči plny hrůzy drží se reality
pryč od chvil které ve mě časem zkysly
jak špinavé mléko v skleněné láhvi
jak snítky čaje hořčicí zality
jak tvář na niž bozi i lidé sto let plili.

jak zbytečný jsem stále sobě opakuji
skryt před posměšnými zraky
za kouřovými skly v své temné sluji
v pachu hniloby v tom strašném smradu
jak ostatní chtěl bych jednou býti taky
přec vím že sám sebe kryji
v zbytečném a prázdném hradu