Odpust

Sklopila oči k podlaze.
Cítila, že tentokrát nevyhraje.
Nebyla schopna omluvit se své odvaze,
která nevysvětlila své jinotaje.

Když se s ní radila, jak život vyhrávat,
řekla jen, že stačí s lidmi si pohrávat.
Když se jí zeptala, zda špatné to není,
řekla jen, že oni jsou stejní.

A teď tu před ním stála,
a byť jen jediné slovo vyslovit se bála.
Hleděl na ni, oči do ní zarýval.
Proč se tak dívá? Takhle se ještě nikdy nedíval.

Vždyť dávat lásku se přece může!
A pak si ji vzít - kdo by se ohlížel na city muže!
Tak proč teda pláče - vždyť má srdce z kamene.
Že by... že by snad bylo zlomené?

Možná že odvaha ti lhala,
dívko nevěrná.
Jak málo jsi ho znala,
dívko ztracená.

Dal ti vše a pro sebe nenechal si nic.
Vysoký podpatek, uplé šatičky, překrásný líc.
Prostě jsi ho omámila,
a pak chtěla víc.

Chtěla jsi něco, co Ti nemohl dát,
a tys to věděla,přesto nebylo ti stydno si od něj brát,
po tají mu lhát,
a s jeho city,jak řekla odvaha,jen si hrát.

Teď tu stojí zrazený,
před tebou - sám, zlomený.
Nevíš co si počít, už nechceš ukázat mu záda,
zjišťuješ,až po tom všem, že máš ho ráda.

Jiný však na tebe v dáli čeká,
a slibuje lepší zítřky.
Tvoji odvahu zahání a leká,
kdo ví,kam povedou tvé kroky příští.

Bude to nebe, a nebo do pekel se dostaneš?
Dej si pozor.
Protože když upadneš,
může se stát,že už nevstaneš..!