Víla

Tam v lese na mýtině,
tam co potok tiše plyne,
tam co ptáci zpívají,
sleduješ je potají.

Víly tančí tanec svůj,
chceš je vidět stůj co stůj.
Ladné pohyby,krásné tváře,
a kolem toho všeho namodralá záře.

Tančí tiše a tak lehce
ani se ti uvěřit nechce.
Tak mýty nelhaly,
honilo se ti hlavou, když k ránu do trávy si lehaly.

Ty už jsi odcházel,
věděl jsi, že musíš,
ale jěště jednou ses ohlédl,
za zvukem, který snad jen tušíš.

Podíval jsi se na mýtinu,
a uviděl něco v stromu stínu.
Něco, co tam už nepatřilo,
se v šumění větru zatřpytilo.

Zachytil jsi ten němý pohled,
a rozhodl ses hned.
Nic nebránilo kroku tvému,
abys přiblížil se ke stvoření ztrápenému.

Byla nádherná.
Stříbrné vlasy splývaly po ramenách.
Hluboké oči lemoval slzavý závoj.
A tys řekl: "Pomohu Ti, neboj."

Alabastrové ruce vzal jsi do svých dlaní,
a pomalu cítil, jak k tobě se naklání.
Pak k tobě do klína lehce lehá,
útěchu a ochranu v tobě hledá.

Nevíš teď co si s ní počít.
Uchvátilo tě něco, co měla v očích.
Já tě prosím..Prosím zachraň ji!
A dej si pozor, jen nezraň ji...