TO.

Král hluchých bez práva kázal mi o morálce
a taky o lásce jenž touhou duše krášlí
že oběť lovcem je a lovec pomatencem
náš kat je hrdina co slabost neunáší

tiše pak modlitbou odsoudil samozvaně
duši tak temnou jak myšlenka je na hřích
toho jenž nevěřil na lásku odhodlaně
omyl je znak viny – plod hořkosti kalich

ta slova odlitá inkoustem na papíře
že smrt tělem proběhne dřív než se rozkouká
naději na bytí jak pírko u vějíře
ruky pak mávnutím navždy mu rozfouká

zákony tupých hlav v příbytku kuplíře
myšlenky na mýtus se zvláštním jménem láska
svědomí na kusy - hle toho kacíře
Ty - oběť beránčí křehká a krásná

pálení žáhy mám ze spolknutých vět
šrámy jsou hluboké z pocitu viny
už četař popravčí zavelel směle "vpřed"
tříšť pohledů bodá jak ložisko rakoviny

teď znovu po setmění stojíš tu odhodlaně
ve frontě na rozkoš, zas držíš mi místo
jenže dnes rozhodně na mě se nedostane
až tiše zašeptáš „miláčku chci to!“