Život

Život je jako horská dráha, chvíli stoupáš, chvíli padáš,
někdy sníš šílené a krásné sny, jindy si za ně nadáš.
Život není fér, spravedlivý, ani rozdavačný darů,
a i když máš někdy ten pocit, že život je beze zmaru,
stejně nakonec zjištíš, že je to zahořklý dědek starý.
Jen vzpomínáš na doby, kdy tvoje ústa se smály
a přemýšlíš proč za hříčku vybral si zrovna tebe.
Někdy máš pocit, že se vznášíš a dosahuješ nebe,
jindy tě zase k zemi tlačí tíha nadpozemsky silná.
Můžeš teď říct, že má domněnka je mylná,
ale každý někdy v životě zakusí hořkost pádu.
Když přistřihne ti křídla v letu někdo z kamarádů
a ty pak jenom padáš dolů bez vidiny země.
Možná že tento pocit dřímá jen ve mně,
pocit, že nouzově přistávám do neznáma,
že letištní plocha už je jen vzdálená fáma,
že každý náznak pevné země je jen přelud mračný,
že osud začíná být teď konečně jednoznačný,
v tom co si pro mě do života přichystal.
Začínám tušit, co čeká mě v životě dál,
co leží pode mnou, v té rokli života,
že je tam už jenom děsivá nicota.
Vždycky když zazáří jiskřička naděje,
když najednou pomalu srdce ti zapěje,
tu píseň o tom že mohlo by být lépe,
nezapomínej že srdce je slepé,
a že pořád stojíš na dně té propasti.
I když ti život, přichystal radosti,
rozlišuj jestli to nejsou jen klamy.
Jestli si osud jen nehraje s námi,
jestli zas opravdu začínáš létat,
jestli se opravdu začínáš zvedat,
nebo jestli jen stojíš a dno propadá se,
abys pak mohl i ty padat zase.