Výlet

Je temná noc, já lehám si na stráni,
v hlavě mi kolotoč myšlenek uhání.
Snažím se vzpomenout proč jen jsem tady,
proč otočil jsem se od města zády,
proč šel jsem sem, nocí tou studenou,
snad si mé myšlenky za chvíli vzpomenou.
Kolem je nádherné ticho a klid,
možná že proto chtěl jsem sem jít,
abych si ulevil na čerstvém vzduchu,
abych se vzdálil městskému puchu,
abych si myšlenky urovnal v hlavě,
když se tu válím na stráni v trávě.
Nade mnou nebe, děsivě temné
a na něm blikají hvězdy, tak jemné,
oproti záři města na obzoru.
Odvrátím oči, na nebe nahoru,
vidím jak pár světel letadel bliká,
má duše v hlavě mi potichu vzlyká.
Z kapsy si tahám krabičku známou,
kouření pro mě už není jen fámou.
Pomalu škrtám a chvíli je světlo,
které mi do očí slepotu vmetlo.
Vidím teď před sebou světýlko malé,
co dodává jiskřičku naděje stále,
toť malý průvodce každého kuřáka,
často pak i dobrou náladu přiláká.
To ale bohužel není můj případ,
ze zimy začínám pomalu sípat,
přemýšlím nad tím proč já tu sem,
nešel sem přec jenom tak za nosem?
V tom náhle ticho rozřízne zvuk,
po chvíli ozve se podivný hluk,
mysl už ožila, už vím proč tu jsem,
na stráni u vody kus za lesem.
Pomalu si pak, na pražce klekám,
vzdyť já tu přece na ten vlak čekám.