Nebudu už nikdy...

Nebudu už nikdy obracet se k stesku,
na ta léta bolu nechtě jsem si zvyk.
Hvězdy nad hlavou mě snad ukážou stezku,
do míst v kterém taje každá slza vzlyk.

Nebudu už nikdy utápět se v žalu,
vyprchávám z láhve zamčené v tvém snu.
Sňal jsem navždy z krku omotanou šálu,
upletenou dechem na konci našich dnů.

Nebudu už nikdy se vracet k tvému městu,
ani vstoupit v řeku u níž jsme seděli.
S pláčem vzpomínati na květy,jež dál kvést tu
budou stále stejně o příští neděli.

Unavený zívám ve falešném tóně,
srdce zpívá,tváře hrají dvojí hru.
Nevěra se nosí,neboť je dnes v módě,
nohy ale kráčí po nezpevněném kru.

Nebudu už nikdy ptát se sám na cestu,
nevím s kterou z dvou jste mně včera viděli.
Věřím že má ruka jednou bude vést tu,
jež mně jednou osud i srdce přidělí.