Davídkovi

Tak to teda ne!
Já snesu všechno, smůlu, podraz, křivdy,
ale prohru - NIKDY!
Jen se těš, zbořím tě jako věž,
sto let jsi dýchal a teď přestaneš!
Ztluču tě. Budeš žadonit o víc.
Nezvu se lvicí jenom tak pro nic.
Zavzdychám, lásko, myslíš, že jihnu?
Zlíbám tě a pak ti do tváře plivnu!

Čekám jen na signál a až gong zazní,
vrhnu se na tebe, klidně se zblázni!
Děvko. Řvát nebudeš. Roubík ti nasadím,
s tvým tělem ohyzdným ladně si poradím.

Spoutám tě k posteli. Ať chceš, či nechceš,
dlouze tě pomočím, pro mě si veteš!
Rozškrábu to, co nazýváš tělem,
stal ses mi nejlepším nepřítelem.

Budeš tak svázaný, až dlouho do noci,
celou tu dobu ti nebude pomoci.
Klidně si ječ a třepej se, Davide,
spása už nepřijde.

Nevíš, s kým začal sis. Když hrdost mou urážíš,
nestydně jako lev bojovat dokáži.
A vůbec. Konec hraní.
Vytáhnu svůj dlouhý arzenál zbraní,
už se těš na setkání!