Nový člověk

Seděl sám, z vodní dýmky kouř ho halil,
každý kdo tam seděl ho už dobře znal.
Semtam potáhl, nebo čaj si nalil
a někdy se i trochu pousmál.
To při vzpomínce na to jaký byl,
jak život mu připadal skvělý,
jak od rána do večera pořád jen snil,
což vlastně byl jeho život celý.
Létal vysoko a daleko v oblacích,
poletoval si po svých snech,
posedával na načechraných mracích,
se sny o budoucích dnech.
Na celý svět vždycky se smál
a i když mu úsměv neoplácel,
pořád si za svými sny pevně stál
a nikdy se kvůli nim nepotácel.
Snil o růžovém budoucím světě,
o tom, jak bude krásně se mít,
upínal se jen ke vzdálené metě
a pro své sny snažil se žít.
Pak mu život klacky pod nohy hodil,
no kdyby klacky, snad celý les.
Najednou po kolena smůlou se brodil
a konečně zjistil že život je pes.
Přestal snít o životě a začal ho žít,
i když jinak než vysnil si dříve.
Stále zkoušel znovu začít snít,
ale rány života byli příliš živé.
Možná někdy, v rozmaru nálady,
vzpomněl si na svůj starý sen.
Pak ale reálně spočítal náklady
a ze sna už byla vzpomínka jen.
Naučil se časem, že radost není,
že jsou jen chvíle, kdy je lépe.
Že k ničemu je o budoucnu snění,
když na dveře ti ranní povinnost klepe.
Život není o snech, ty se nesplní,
co nám život dá, to musíme brát,
dřív než se naše cesta tady naplní,
a my se nadobro přestanem smát.
Tohle už teď věděl a proto jiný byl,
dost věcí už mu tenhle život vzal.
Pryč jsou ty časy kdy před spaním snil
a každé ráno s novým úsměvem vstal.
Když teď vstane po bezesné noci,
svoje tři prášky si dá k snídani,
zaplaví ho někdy dost zvláštní pocit,
který je podobný poznání.
Ten pocit je nečekaný, tolik jiný,
podobný snad ještě nezažíl.
Tenhle pocit ho odolným činí,
pocit, že je šťastnější, než kdy byl.