Tristan a Isolda

Když Anglie a Irsko,
ve sváru spolu byly,
dva milenci u sebe blízko,
ve skrýši schováni žili.

Tristan velký hrdina,
považován za mrtvého,
k pobřeží zbývá jen hodina,
Irsko na dohled je jeho.

Na břehu bárka ztroskotala,
jedna dívka ji tam našla,
Tristana si pod ochranná křídla vzala,
do srubu pro bylinky zašla.

Isolda bylo jméno její,
sotva se Tristan uzdraví,
hnedle si jméno změní,
a jako Bragnie se přestaví.

Tristan v domnění,
že Isolda obyčejná dívka jest,
doufal, že se nic nezmění,
zamiloval se přes ústery všech cest.

Jednoho dne Isolda dozví se,
že Tristan zabil jejího snoubence,
přiběhla za ním do srubu,
vyvarovat ho jeho osudu.

Před králem ho varovala,
bárka už se na vlnách kolíbá,
opravdu ho milovala,
však doba byla nevlídná.

Tristan se ztrácí z dohledu,
po tváři Isoldě slzy kapou,
snaží se ubránit smutnému pohledu,
po dechu oba dva lapou.

Tristan se vrátil do panství Cornwallu,
společenství na pokraji zborcení,
kmeny Anglie bušíc do stolu,
lord Mark společnost Tristanovu ocení.

Mezitím velký král Irska,
chce Isoldu za ženu dát,
tomu, kdo ji v boji získá,
s kmeny Anglie chce krutou hru hrát.

Do boje se přihlásil,
i samotný lord Mark,
nic netušící Tristan prohlásil,
že půjde za něj bojovat.

Tristan vyhrál bez váhání,
Isolda se mu nebrání,
vzkřikne:"Jsem jen tvoje",
"To je omyl, dcero moje".

Když spatřil Tristan Isoldu,
jeho veselí bylo tu a tam,
lodě již plují po prudu,
a Tristan sedí na přídi sám.

Vzpomíná na krásné dny,
jak mu jen mohla dívka snů lhát,
vše se rozplynulo jak sny,
Isolda si bude Marka brát.

Láska však je silnější,
milenci se potají scházejí,
u Římského mostu sebe konejší,
uprostřed noci se líbají.

Jedné temné noci,
však Mark ne ně přišel,
co teď bylo v jeho moci?,
na Tristana s vervou křičel.

Teď bylo konec příměří,
mezi Anglií a Irskem,
Mark vlastním očím nevěří,
však počítal vždy s riskem.

Navštívil svou milou choť,
ta o Irsku mu řekla,
kde Tristanova ztroskotala loď,
ať pošle ji do pekla.

Mark se ovšem zachoval,
jako pravý muž,
Tristanu svobodu daroval,
avšak ať nevidí je už.

Tristan spolu s Isoldou,
uchýlili se do lesů,
v domnění, že je nenajdou,
domek vyrobili ze vřesu.

Mark jednou na honu,
zahlédl malý domeček,
našel oba spící pospolu,
upadl do silných horeček.

Chtěl je oba zabít,
však zahlédl meč oddělujíc oba,
nemohl se dál hambit,
přešla ho hned zloba.

Věřil, že nevinní jsou,
Isoldě zpět prsten navlékl,
opustil končinu zlou,
a zpět se ještě ohlédl.

Když vzbudili se milenci,
pochopili oč kráčí,
Mark odpustil jim, šťastenci,
život se již nemračí.

Nuž Isolda se vrátila,
zpět k Markovi do hradu,
Tristanovi prsten podala,
ten klíč k jejímu pokladu.

Tristan odjel daleko za moře,
oženil se se sestrou přítele svého,
však pronásledovalo ho zlé Hoře,
v podobě Isoldina ducha zkroušeného.

Přítele svého poprosil,
aby mu Isoldu přivedl,
už byl na konci všech sil,
na smrtelné lůžko ulehl.

Očekával netrpělivě svou jedinou lásku,
jeho žena žárlivá,
však dala jeho život v sázku,
a on pomalu umírá.

Isolda vstoupila do místnosti,
uviděla tělo ležící,
už měla zármutku dosti,
ulehla vedle mrtva, spící.

Tak skončil příběh věčné lásky,
však v našich srdcích dál zůstane,
když padají z nebe dešťů pásky,
štěstí nás v duši popadne.