Smutek kopretiny

Zaplaveno vzpomínkou se v lese,
utopily v rokli duše našich těl,
ozvěnami tichem dokola kol nese,
smutek kopretiny co svědek náš být směl.

Má ráda či nemá,dávno čtené v snáři,
prozradily dětské oči něsmělé,
zarputilé tváře hlásí červeň v tvárí,
kopírují rety hru na dospělé.

V nenávratno končin sladký dotek mizí,
časem naše stíny pozbyly zázemí,
lástky kopretiny svál vír na dlaně cizí
a po nás zůstalo jen slunce na zemi.