Pohřeb duše

Vykopu si svůj vlastní hrob,
venku je zima a bláto.
Zima je nejhorší ze všech dob,
svírám kladivo a dláto.

Do zmrzlé půdy kopu jámu,
Samota je mojí paní.
Zbytečně si srdce lámu,
jste jen stádo saní.

Do rakve uložím svou duši
a zasypu ji hlínou.
Ale mé tělo tuší,
že Smrt je paní línou.

Tak dusím se v dřevěné schráně,
mohl jsem žít ještě spoustu let.
Myšlenky jsou mi solí v ráně,
a tak opouštím náš krásný svět.

Doslov:
/Pohřbít duši po zklamání či po mozkové příhodě,
obojí považuji za horší smrt, než tu fyzickou, proč ?
Protože jste po ní jen prázdou schránkou, vlastně takový zombie. Tvrdé ? Vím a omlouvám se./