Hoří touha

Saze dopadají na zem,
obloha jen šedá je,
ten požár zničil všechno kolem
a stal se doživotním bolem.

Když hoří věci,
je to smutná událost,
nezbývá nic,
jen prostá, silná zlost.

Ale teď vida jen požár bez ohně.
Je to zvláštní, jak hoří touha.
Nikde žádné plameny
a i ty saze jsou mi vtěleny.

Nesmím, už nechci toužit,
jen hloupě čekat
a celé tělo mocně soužit.

Zahasím ty plameny,
jednou silnou myšlenkou,
tak nekonečnou...
krásnou dětskou vzpomínkou.

Po čase touha odezněla.
Nevím, jestli je to časem,
nebo myšlenka to zavinila,
že se touha jiná, stejně silná narodila.