Večerní euforie u okenice

Jako malý hoch jsem se díval z okna po večerech...
slyšel jsem hvízdat z blízkého lesa kulky...
Večer jsem měl pokaždé spousty otázek na rtech...
Avšak, nikdy mi otec neprozradil, co jsou ty rány...

ráno jsem otevřel okenici, vidím padlého muže na zádech...
Posledních slov kterých jsem se dočkal od otce ...
do dnes jsi pamatuji nepochopení v našich pohledech...

Každé nové ráno přivítám u křížku na naší zahrádce...
Každé ráno si připnu na límec stužku za odvahu...
Ptám se každým dnem, proč jsme ve válce?...

Miluju ranní vzdoušek, jenž mi pročechrá moje vlasy...
jenž mi našeptává mého otce hlasy...
až dorostu, jednou otcovu helmu povznesu...
Naší důstojnost, za otce ponesu...

Jednou...Jednou,utrápené hlasy utichnou...