Barborko

Žalem se sžírám,
vzpomínky plynou,
dřív jsme byly jedna duše,
teď máš zas jinou.

Paměti na chvíli dávnou
upadají v zapomění.
Opět padáš rychle na dno
a pomoci Ti prostě není.

Dávno, dávno vzdala jsem
to naše zvláštní přátelství.
Vždyť to byly hádky jen
výkřiky a bolesti.

Už zas ti svět zelená
a není cesty zpět.
Mizí půvab ze jména
v slzy radost pohledět.

Však přiznávám své protivůli,
že jsou i chvíle, kdy mi scházíš.
Vina láme srdce v půli
a ty pořád nepřicházíš.

Jen těžce dá se přežívat
ve vlastním světě bez víly.
Bez tebe, má Barborko
já přicházím o síly!!

Teď jen zlo se rozmáhá,
tam kde dříve víly žily.
Že zas mi budeš pomáhat,
jen v pohádce by uvěřili...