Kvítky na dně duše

***

Stíny proseb se třepí v mléčných vázách
a Bůh domů posílá hvězdné anděly.
Neuvidíme už dolů na stonky, máme strach,
že stará vůně se v nás zacelí.

Zastíněn slepotou, nahý před Bohem,
se schováváš za sketou
a škrábeš si za rohem
staré jizvy; bolest pokřiků barvitou!

Jen pár teček schoulených...
Jen pár tváří odřených...
Jen pár larev pod kapotou...;
zlých důvodů proč zůstat opět sketou!

A Bůh prý Ti odchází; dřív, než stačil přijít.
Přátelé ani minulost, nic není věčné!
V prstech žmouláš záchranný prýt
- pouhou myšlenku v rytmu "proč ne!"

Bůh je od Tebe strašně daleko... Blíž
než ho znáš, se v Tobě probouzí
nad sto bodných ran. Sametový kříž;
hloupým hoď korálek - víš,
oni nechcou věřit, v co věříš Ty; v nouzi,
co obalí tabák papírem.

Jen pár teček schoulených..
- nedožitých let -
Pár krků zkrácených
pro víru v malý květ.

Přes bílé sklo se lámeš jak černá mše,
co beztížně se klimbá ke stropu.
Prosby, co Bůh vyslyšel, do hrdla píše
přes zídky mikroskopu:
vidíš, jak žije řád nižších sket!

"Co na tom, lidé, jež byli Ti pod rukou,
navždy zůstanou mlčet."