VIDĚNO MÝMA OČIMA

Viděno mýma očima
stonky tráv klátící se k nebi
vítr, dech života co počíná
a věčnosti do ksichtu se šklebí.

Pomíjivost zůstává v nás
a napustí mě plnými doušky
vypoví snáz můj rychločas
na hladině mihotaj se zkoušky

které bůh fouká do osik,
jimiž promlouvají listy břízy
neopakovatelný navždymžik
věčná láska co se nepodbízí.

Odlesky barev všeličných
divadlo světel a stínů
dlouze skomírající smích
jak chaoticky někdy plynu

Místo něžných perutí
mívám stisk mrštného hada
ty obrazy beru ti
je i tebe mám však ráda

moje zázraky v malém šuplíku,
to proč sem kdy brečela a smála
(j-se-m)meteor houpavého povyku,
člověk - ovšem jeden z mála.