Pandořina skříňka.

Dostala jsi k svátku skříňku Pandořinu
obraz odvrácené strany o které jsi nevěděla
obsah změnil majitele a pohled na mě za vteřinu
to když jsi ji doma nevědomky otevřela

Pláč vystřídal vztek a ten všechny smysly bouří
proti proudu mysli vláčí Ti pak hlavou moji duši černou
rozpustí ji zklamáním a odplaví napříč časem do všech moří
provazy upletené z otázek svazují mi jazyk - řežou

Já neuhýbám - jen nemohu se najít proto kloním hlavu
tělo prostoupila nekonečná smyčka věty „už nebude to jako prve“
má slova teď v jednom okamžiku ztratila by jakoukoli váhu
když do srdce mi bodáš pohledem jenž neznám - však ani náznak krve

Dobře víš, že navzájem si nepatříme – snad vedu život bez ohledů
Přiznávám se - i Ty máš svých životů zdá se víc než kočka
jen tak se jich nevzdáš a já svých dávno vzdávat už se nedovedu
ta nádoba je křehká a kdo vypije ji do dna, střepů z ní se dočká

Nic teď nedává víc smysl – než vrátit skříňku svému majiteli
i já Ti leccos vrátím – nezůstanu dlužen ani Tvoje slzy
kupříkladu na oplátku, kus vášně co nechala jsi u mě na posteli
to až stáhneš zlobu za oprátku – jen doufám, že bude to už brzy...