Loučím se, mé město, můj Vsetíne!

Objímáš mne,
muž nemůže více objímat milenku.
Hladíš mě pokaždé, když toulám se po venku
a nejlíp v noci, když je tvůj čas.

Ulicí dlouhou skrz samotu lamp,
před jitrem, kdy jenom oči tvé nespí,
anebo v podvečer, v okraji cesty
tvé nestálé nálady znám.

Moře domů, prachu lidských těl,
nejeden básník o tobě už pěl.
Ty cite ztělesněný v betony,
kdy lampy svit nesedá na domy,
alebrž do Srdcí. Přímo, přímo tam,
kam umí hrábnout prsty krásných dam.

Zpíváš mi někdy barytonem,
někdy jen vyšeptáváš slabiky písně.
Nevím, co krásnější jest,
snad mezi vlnami jenom tak seděti
a tvůj těžký osud nést.

Myšlenko středu společnosti,
mezi slepými královská velebnosti,
miluju tě tak, jak nikoho dříve.

Ale má touha vedlejší je.
Těžko, těžko někoho milovati
a být spřízněn s tou, která jej ničí.
Těžko, těžko ze slunce černá noc vzklíčí.
Však lehko mi bylo rozhodnouti,
zraditi tě - a to mě rmoutí.

Však rozloučit se musím.
Jsem ještě mladého věku a Matka mě volá.
Můj život v tobě jest kreslená parabola-
A my teď spolu dosáhli vrcholu.
Já rozloučit se musím,
prý náš vztah ničí mi charakter.
Neplač, vím, že osud není vždy fér.

..Přijdou zas jiní,
i já se k tobě budu tajně vracet mezi nimi,
ale potichu, jako do vězení,
musím tam, kde jsme si hráli, kráčet.

A tam, kde jsme se milovali!
To musí se rozplynout jako z cukru vata,
nevím jak, když jsem stále tebou jata.
Zavraždit srdce. Být jen odrazem v dáli.

Volá mě Matka. Nelze jinak,
vždyť víš, matky se poslouchají.
Zvlášť takové, co stáhnou tě zpět,
když potácíš se po okraji.
Já nechtěla, aby to tak skončilo, mé milované,
ale jsem jen člověk. Těžko vědět, co se zítra stane.
Už v létě jsem tušila rozpor mezi vámi
a ptala se sama sebe, kdo z vás dvou více dá mi.

Však bez dotazů se musím k Matce vrátit.
Nejen že musím...chci.
Ale tebe nechtěla jsem ztratit!

Jenže víš, Matka se poslechnout musí,
vždyť lepší než ona nikdy nenajdu si.

Neplač, rozverné dítě,
přesto vše stále miluji tě.
Jen duší se už nevrátím.

A ty mě objímáš,
muž nemůže více objímat milenku.
Hladíš mě v záři ponurých červánků
naposled svou chladnou slzou po spánku.

Loučím se. Nezapomeň.
Já taky nezapomenu. Vždyť s tebou ty chvíle
byly mi u srdce ponejvíc milé.
Ale teď, s tím se netajím,
teď doma na mě čekají.

Neplač. Mé město, můj Vsetíne!
Víš, tvé slzy tak drtí mě!
Budem hrát zdvořilé setkání, potlač vztek,
a to, co jsme spolu prožili,
zapadne do mlh vzpomínek,
tak, jak ostrý břit do žíly.