U krbu nespolu

U krbu sedí královna a král,
jeden tady - druhý tam,
oběma teplo oheň rozdával
a přitom každý z nich byl sám.
Dva hrady, dva krby –
společná vzpomínka,
jemné pousmání kolem úst,
oba ví jak planou srdeční kamínka,
třebaže teď si vychutnávaj půst.
V paměti zaloví a je tu příhoda,
srdíčko si musí poskočit,
zvláštní - jak kroky ovládá náhoda
a jak může s leckterým životem zatočit.
Prosněný čas když noc střídá den,
bezbřehou myslí přání se rozletí,
co může být je teď jenom sen
a později: "Štěstí a nebo prokletí?"
Daleko od sebe a přece spolu,
spojeni planoucím královstvím,
v představách houpou se nahoru dolu,
s otázkou na duši - mohu a smím?
Rozdat se, podělit - o smích a očí třpyt,
každý by hrozně stál,
jen v naději přes den musí žít,
ona královna - on král.