Jarní tání

Jarní tání.
Na římsu slzí ráno
do prázdných květináčů.
Naříká pro mrazíky,
co pálí kytky
a útěchou hážou fresky na okenní skla.

Nasáklá hlína vzlíná
a rozhlíží se po semenu.
V prázdnotě rozjímání se sotva najdou...
Jsou zadumaná.
Přivyklá lenošení.
A klíčení je marná námaha.
Co kdyby ještě přišel mráz?

Splín obnošených ponožek,
co pod stolem se válí
jak pop art cizího muže v kvádru,
bez vděku za slunná rána.
Za teplou náruč pro zmrzlý nos.
Za teplý futrál na srdíčko.
Jen vzlyk
a pláč
a křik.

Sůl kropí slova nevyřčená,
to sémě v koutku u dveří.
Jen ať se choulí klidně dál -
někdo je chudák,
někdo král.

Co králi po semenu?