Tam někde uvnitř mé hlavy...

Tam někde uvnitř mé hlavy...

Anotace: ...fiktivní dialog mých Já...

'
První Já:
Já ovládám city, konání a svaly
toho postaršího muže,
190 čísel na výšku a skoro metrák váhy
- tohle tělo už sakra něco zmůže.
Jen kdyby nesráželo jsi schválně jeho možnosti,
někdy je to k pláči, jindy ke zlosti.

Druhé Já:
Já ovládám vnitřní funkce jeho těla,
tlukot srdce, zažívání a další drobnosti,
dokážu mu skvěle, skvěle škodit,
a to všechno ke své radosti.
Dokážu mu bolest přinést,
že nemocné zdá se být jeho tělo,
organickou příčinu však nehledej
- nenajdeš, byť sebevíc bys chtělo.

První Já:
Můj člověk od mládí tím trpí,
to nespravedlivé zdá se mi být,
ten chlápek mohl snadno létat,
teď jen držkou v zemi může rýt.
Pravda, zvykl si už na tvou zradu,
co jiného mu také zbývá.
I on nakonec přec štěstí našel,
rád ve světě svém teď dlívá.

Druhé Já:
Milánkové, snad už vám probůh došlo,
že život není vůbec snadný,
že velká štěstí a radosti
počítají se jen na dny.
Bolesti a smutky,
ty vydrží po delší čas,
ještě vám to nedocvaklo,
divíte se zas a zas.

První Já:
Pravda je, že díky tvému neblahému vlivu
jiný je než mnozí, též o životě více přemýšlí,
teď dokonce, můj ty světe,
po nocích si verše vymýšlí.
I to mu svědčí,
že kašlat může na tvou bídnou hnusotu,
ve světě hledá radost,
lásku a lidskou dobrotu.
A sám se snaží dávat...
On závist, lež a zlobu nezná,
jeho ruce rády jiné hladí.
Ty zrůdná studno temných pudů
- snad to ti na něm vadí?

Druhé Já:
Co je asi prapříčinou,
že já mu takto škodím?
V noci často ve svém bdění
po jeho světě chodím.
Mně se ten svět nelíbí
- žádný pěkný pohled,
chtělo by to zase jednou
stálý bdělý dohled.
Ani s Pánem na oblacích
počítat se nedá,
když má lidstvu pomoci,
výmluvy si hledá.
A bude ještě mnohem hůř,
vzpomeň si na má slova,
lidstvo je hloupé a zkouší se zničit,
stále, zas a znova.

První Já:
To tě však vůbec neomlouvá.
Varuji tě!
Já se svým pánem máme moc tě zničit,
kdykoliv se k tomu rozhodneme.
Zdalipak to víš?

Druhé Já:
Vím, však tím i sebe zničíš!
Víš to, víš to, víš?

První Já:
Vím, leč dlouho váhat nebudeme,
kdyby stíny tvé nesnesitelnosti začaly převažovat
nad paprsky radostného žití...
.
Autor poustevník Jirka, 22.10.2008
Přečteno 394x
Tipy 20
Poslední tipující: Lady Carmila, NikitaNikaT., Jiparo, Triffid Kolbe, střelkyně1, Holis, Psavec, Květka Š., Iva Borecká, Bíša, ...
ikonkaKomentáře (8)
ikonkaKomentujících (8)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Po delší době jsem se vrátila, znovu přečetla, zatajila dech nad dokonalostí vypracování díla a otevřeností duše autora ... ať první i druhé Já souzní Ti v rovnováze ...

01.05.2009 14:53:00 | jita.1965

líbí

ST!!! bezvadná forma, neuvěřitelný dialog:-) já jsem nadšená!!!

25.10.2008 12:18:00 | Lady Carmila

líbí

Pěkná,moc!:o))

23.10.2008 18:50:00 | střelkyně1

líbí

Moc hezky jsi to napsal:)))

23.10.2008 16:36:00 | Holis

líbí

Ty dvě Já máme každý a někdy je to opravdu potíž.

22.10.2008 18:44:00 | Psavec

líbí

To je fakt dílo,bezva.
Teď jen aby se to "první já" s tím "druhým já" domluvilo a aby se navzájem tak nějak neničilo.

22.10.2008 13:47:00 | Květka Š.

líbí

Májovky asi naší generaci už v srdci zůstanou...Nikdy nezapomenu na zapadající slunce, štíty hor a poselství souznění života. To se pak člověk nemusí prát se sebou samým, ale je to saframentsky těžké. Máš pravdu, hlavně, aby šeď nezvítězila.

22.10.2008 12:05:00 | Iva Borecká

líbí

rozervanost tvá jest čtivá...taky občas vedu podobný dialog se svým já 1 a 2:-))

22.10.2008 10:33:00 | Mbonita

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel