Koloběh

Každý život urozený v zrní,
touží klíčit,přijde-li ho čas,
každou růži chrání bodlo trní,
jak temene kůže vlas.

Řeč mláděte poutajíce tělo,
rádo by k svobodě ven,
odpoutat z podrůčí se chtělo,
matčiny náruče z plen.

Uzřel jsem a byl to první,
ve slechu sametu hlas,
srdce lehce z toho brní,
jak ve větru dívky vlas.

Vzpomenut na chvíle kde jsi,
za prsa svá z jabloň květ,
schovala a nyní nejsi,
zbyla díra ze tvých vět.

Srp měsíc stál větrem stejně,
za noci oblaky král,
procitnulo dítě ve mně
co si tu na muže hrál.

Slyšel jsem a bylo to znovu,
jak dříve v podzimní čas,
tu z kostela němou tváři znovu,
jenž připomněl oba nás.

Každý život urozený v zrní,
začne klíčit přijde-li ho čas,
ucítil jsem bodla růže trní,
peřej větru s ním tvůj hlas.

V průvanu mi občas oči zebou,
mrknu-li na zámek poupěte,
opět první co zhlížím za tebou,
na návrat tvůj v stínu vnoučete.