O krásné panně

O krásné panně

Ve starém hradě, kol lesů a strání
Sedí tam panna, co obrázek z jara
Nad malým stolkem k svíci se sklání
Přemýšlí, komu by srdce své dala

Před ní a kolem ní, svící a loučí
Závěsy z brokátu, překrásný šat
U krbu na kůžích kočka se krčí
A ona se táže: Komu se dát?

V obrázcích přepestrých, rytíři, páni
Malebné kresby, však jde z nich jen chlad
Proč v osud my ženy tak krutě jsme dány?
Snad nikdo z nich neví jak ženu mít rád

Tu v pokradmu k okénku hlavu svou stočí
V měsíčním světle chce naleznout klid
Náhle však celičký svět se s ní točí
To když venku překrásný muž se zdá být

Povstane zarděna, k oknu se kloní
Ve stínu zahledne překrásnou tvář
Toho chci! Ať jen ten se mi skloní
Z očí jí náhle vytryskne zář

Služka co ve stínu na zemi sedí
Zmatená, ošklivou vidinu má
Má paní, tenhle jen na sebe hledí!
Věřte že žádné on srdce své dá!

To už však překrásná Lilien spěchá
Osedlej koně, nech přinést můj plášť!
Na rady nedbá, jen obléct se nechá
A zabouchne dveře a s mimi svou zášť

...

Nádvoří zalité šepotem měsíce
Čarovně vyhlíží do noci divé
Ona se vyhoupne do sedla toužíce
Ujet všem hlasům jež lživě jsou chtivé

Do trysku pohání bělouše statného
Do slabin, do boků, bičem ho žene
Už v dáli se blýská pochodeň vrátného
A do dvora vjíždí, kde světlo se line

Jdi pro pána svého, ať dámu svou přivítá
Lokaji do rukou otěže hodí
A služka co kolem jde, stojí jak přibitá
Jen ona tam dychtivě po dvoře chodí

Ze stínů noci pak vysvitne světla jas
Dveře se otevřou, on po schodech schází
Zmámená princezna spatří ho zas
K postavě svádivý pohled svůj hází

Má krásná paní, snad není to náhoda
Že osud vás přivedl nocí a tmou
Já smekám se kráse, jež pro oko lahoda
Vy krásná paní být musíte mou

Lilien zmámená, touhou i vzrušením
Zavěsí ručku svou do jeho paží
On vede ji z nádvoří se srdce bušením
A pohled jen na ni těžce ho blaží

Tu dnes v noci musím mít, jinak snad zešílím
Říká si pro sebe skrz rty vášní chtivé
Ona se z cudnosti zahledí k pašijím
Myslíc však na bludy své lásky lživé

…

V poháru víno jest, chtíč voní pokojem
Komnatou krbovou vzdechy se linou
On znaven se odtáhne pannou svou ukojen
A už zase myslí, jak chtěl by být s jinou

Ráno, když místnost se do slunce ponoří
Opilá kráska se probouzí k světu
Jak trpce ji prázdnota komnaty pokoří
A v hlavě má zarytou jen jednu větu

Vyběhne ze dveří, jen v košilku oděná
Po chodbách utíká, hledá ho všude
On však prý odjel za nevěstou do Rýna
A lépe když jiného hledat si bude

Na služku dobrou v slzách teď vzpomíná
Proklíná vášeň i ďábelský chtíč
K čemu jí krása? Jen s touhou se prolíná
A nahá tak utíká ze hradu pryč

…

Uběhlo léto, v zimu se odělo
Ve staré věži svítí se dál
I ona tam sedí, jen krásy jí ubylo
A pohlédnout na ni, muž by se bál

Z nevinné mladosti, stala se samota
Z dívčiných očí vyčišel žár
Na těle, na duši zeje jí prázdnota
A v místě pod srdcem od něj má dar...

…

Za rok se pustinou mladý muž prodírá
Země to nevlídná, všude jen splín
On domů to chvátá, však náhle jak valkýra
Ho uhrane dívka jež trhá tam blín

Zastaví koně své, muže i podkoní
Seskočí na zem a pospíchá k ní
Ona jen plaše a tiše se pokloní,
On zase myslí, že snad jenom sní

Má krásná dívko, zdali jsi svobodná
Musíš ty moje být, bych nemohl žít
Můj život jak prázdná nádoba bezedná
Byl do teď než vzbudila´s ve mně můj cit!

Můj pane, jsem poctěna nabídkou upřímnou
Však musíte vědět, že ne sama žiji
Jsem tady v lese i se svou dětinou
Ona jest dcera má, té věnec vyji

On zvedne ji k zrakům svým, dlaněmi vlídnými
Pohladí v tváři jí ztracenou krásu
Už skonči s tou prací i snahami bídnými
Pojď teď v můj hrad, kde nalezneš spásu

Trvalo dlouhou, než ruku mu dala
V minulost příčená, na duši stín
On přesto k ní chodil každého jara
A žádostí lásky ji zbavil všech vin…

Tak vdala se po čase, půvabná princezna
Na krajce nesla si královský štít
A říkali o ní, že navždy už rozezná
Zda člověk je dobrák či chladný má cit

Tak končí se příběh o krásné paní
Jež v mámení touhy svou poctivost sňala
A jak že to skončilo s tím co jen mámí?
Ten sám vzal si život, když ona se vdala...

***