Pan svědomí

Ve vagónu smutně sedím,
před očima ztuhlá tvář,
nenápadně na ni hledím,
má ruce bílé a v nich snář.

Mizím vlakem v nekonečno,
ráj,milování svoboda,
nyní cítím nebezpečno,
vytrácí se pohoda.

Co je tohle za člověka
a kde se tu vůbec vzal?
Jeho pohled mně polekal,
asi vešel,když jsem spal.

Náhle se mi ruka třese,
pozdravil jsem dobrý den,
nechtěl bych jej potkat v lese,
vypadá jako zlý sen.

Odpovědí bylo ticho,
neslyšel jsem žádný hlas,
strachy bolí nejen břicho,
tuším,že mi šedne vlas.

Hle,průvodčí v kupé sláva,
co to?Pána nevidí?
To pro mně dost špatná zpráva,
po něm lístek nepídí.

Najednou já slyšel slova,
vrať se domů lásko zpět,
pojď a zkusíme vše znova,
řeknem si víc než pár vět.

Potom tma,to tunel asi,
trval jenom vteřin pár,
na to světlo,v zádech mrazí,
koukám v kupé sedím sám.

Přesedám a rychle nazpět,
domů k ženě,k rodině,
mám již na svět jiný náhled,
jsou i věci povinné.