Octomilkám závidět

Na listě malá octomilka
nevěří v barvu zelenou

Nevědomost sladká je jako
nektar květů jabloně

Těší ji ta krásná chvilka
Ví snad, že na něčím balkóně?

Uložila se...

Jak čas zřel ji tiše schoulenou
mrazem semknul ji ta malá křídla

Jak prožila svůj pouhý den?

............................

Na zábradlí mladý muž
nevěřil v lásku zrozenou

Nevědomost...
Trpká jako prošlé víno asi

Bez vzpomínek na ty časy

Neviděl...místo slz jen černá tuš
uvnitř duši zrazenou

Skočil...

Jak ďábel zřel ho trhati si vlasy
v sedě na tom chladném železe

semknul jeho víru v pravdu
do okovů vlastní zkázy

Vzdal se svého života.

Malá octomilka na nebi
záviděla mu tu volbu.

Ani v její prosté duši
nenašla by se nicota.