Umění

Já zase toužím malovat.
Tvůj obraz...nejspíš
v životní velikosti.
Však nemám barvy,
jen tu šedou,
jak počasí,co nás venku hostí.

A počmářu zeď,
vím,jak ti to vadí,
však tvoje ruka
málo mě hladí.

Pak napíšu píseň.
Nevím,...snad o lásce?
Tak smutnou a dlouhou,
proč nežiju v pohádce?

Bude mít nejmíň
padesát slok,
a pořád ti jí budu zpívat,
snad jednou poznáš,
že byla jsem cvok,
už nemůžu se na to dívat.

A vryje se ti pod kůži,
tím můžeš si být zcela jist,
však tahle píseň,
čte se srdcem,
tak zůstane ti bílý list.

Nakonec přečtu s knihu.
Nebude s obrázky.
Tak jako válka Severu s Jihem,
budou v ní samé otázky.

Já vím.
Ty na ně neodpovíš.
Ta kniha,
je plná citů,
a těch...ty se bojíš.