Poutník

Mrtvý muž s kamennou tváří
kráčí cestou, vítr vane.
Nocí tichou měsíc září.
Hvězdy hasnou, chlad nastane.
Dračí boty stopy vtlačí.

Plány jeho cosi maří.
Pátrá po tom, mlha padne
Cest je mnoho; kam však míří?
Lze se vrátit? Co se stane?
Šedá mysl smysl hledá.

Neví, jak se radost šíří.
Růže od něj daná vadne.
Zbudou trny, krví hýří.
Smutek v noci, bolest ve dne.
Hladí noži kůži hadí.

Kam jen vkročí, vše se boří.
Pro druhé jen zkázu vsune.
V skrytu brečí, oči hoří.
Pod úsměvem duše hyne.
K sobě odpor – otvor v hrobě.

Žíznivému vodu podá.
Hladového těší chlebem.
Plísní žaludek se zvedá!
Voda smíchána je s jedem!
Štědrá ruka muka předá.

Rádi na něj šutry hází.
Ranám on se nevyhýbá.
Zaslouží si do nesnází!
Za skutky své trest vybírá.
To chce zákon oko soudce.

Přestože se stále snaží,
místo dobra zlo přinese.
Na vahách své tělo váží.
Duše bledá se nesnese.
Váhy soudí, studí záhy!

V zrcadle se pozoruje.
Sám sebe už nepoznává.
Odraz, který zavrhuje,
smutně na něj rukou mává.
Oči matné vrátné mučí.

Ruce těžknou, hlava klesne.
Asi sobě neodpustí.
Kapky plynou, radost hasne.
Kéž už tohle nepřipustí.
Slepé duši chýší šlape.

Slunce svítá, noc se ztrácí.
Mlha mizí, den nastane.
Poutník se svou cestou vrací.
Skrz vesnici vítr vane.
Krokem bloudí bludným kruhem.

Poutník vidí obraz stejný.
Navrátil se, odkud vyšel.
Je už chůzí unavený.
Stále sebe sám nenašel.
V duši zmatek skutek slyší.

Činy chladné více mrzí.
Zemská půda rosu saje.
Ledový střep srdcem vrazí.
Sleduje, jak líně taje.
Špína smrdí, studí hlína.

Chladná krev se vzduchem nese.
Krkavce ta vůně láká.
Procitli i vlci v lese.
Před očima už se smráká.
Cesta nové dravé chystá.

Odchází, už se vydává
cestou dlouhou skrze hory.
Za sebou vzkaz zanechává.
Omlouvám se vám! Gangleri.
Lítost křičí! Ničí bytost.