Přátelství

Za oknem stojí a venku prší,
na okno dýchá, prst na skle drží.

Na okno prstem píše:
"Sbohem, tak třeba příště!"

Životem zklamaná po smrti touží,
vidí, jak odraz smrtky odráží se v louži.

V hlavě má prázdno, v duši má chaos,
vzpomíná na doby, kdy život byl radost.
Chodili s úsměven od ucha k uchu,
na ulici blbly ... To bylo vzruchu.

Proč jen tu není, odešla pryč?
Mohlo jinak to být, stačila chvíle,
k přátelství si vzala do hrobu klíč,
já bez něj a tebe musím ujít trnité míle.

Kdyby se čas vrátit dal, nenechala bych tě jít samotnou pryč,
on, bezcitný řidič, ten nám vzal klíč,
hlasy mi říkaj, neboj, stoupni si a křič!

Stála jsem na dvoře, viděla světlo,
zkřípění brzd, bylo tak silné,
že přeslechnout nešlo,
pak už jen na ulici tvé tělo bezvládné.
Vzpomínky, to jsou nevábné ...

Sedím a na okno píši:
"Sbohem, tak třeba příště!"
Doufám, že mi odpustíš ...