Stárý pán

Vidím starého pána
sedí na lavičce na louce
jdu kolem a vzhlížím s pokorou
jak kámen ležící v potoce.

Usmívá se tak krásně,
tak jak já to nedokážu,
vlídně pozoruje svět
na každé ruce prstů pět
a těmi krmí vrabce kolem.

U lavičky zírá na něj luční květ,
klaní se mu skoro k zemi
větrem omráčen,
deštěm promáčen.

Jakoby starý pán mluvil
a říkal, že život dlouhý je
on už se může jenom smát,
na lidi se dlouze dívat,
sebe sama vidět v čase zpátky
a krásně tak vzpomínat.