Opilec

Opilec se vrací pozdě v noci.
Já mu říkám medvídku,
jazyk není v jeho moci,
když vykládat chce povídku.

Usmívá se roztodivně,
dělá zvláštní grimasy,
plete krok i slova,
roste asi do krásy.

Chce si se mnou povídat,
však já se tomu musím smát,
ale on urazit se může snad,
když zasedne do křesla,
zbystří zrak a začne vykládat.

Všechno je to hnedka jasné,
když začíná politikou,
mé nadšení rychle zhasne,
nechci se hádat,
přikyvovat budu jasně.

Není dobré opilci,
dávat třeba pusu,
tím spíš ne na líci,
občas totiž zapáchá
a je citlivý když řeknu mu,
dýchej radši přes gumu.

Opilce pak pošlu spát,
ale brání se udatně,
ovšem nohy mu už neslouží.
Lehne na zem a to ho položí.

Už nesnaží se on, ani já.
Jen ho něčím přikryju,
kýbl k němu dám
a do postele spěchám sám.