Mamince...

Píši ti maminko pár skromných řádků,
za můj vděk, pro radost i na památku.
Vím, že jen slovy těžko lze vyjádřit,
jak k Tobě hluboký chovám já cit.

Ale vím, maminko, je to má zrada,
že málo říkám Ti, jak Tě mám ráda.
A ne za peníze, dárky a věci,
za tebe samotnou, za tebe přeci.

Ten čas tak letí, všímáš si mami?
Jsem jenom krůček před osmnáctinami
a všechno zdá se jak pouhý krok,
jako by 18 let byl jen rok.

Pryč jsou již léta, kdy jsem si hrála
v pokoji pod postel se schovávala.
Ale tys dělala, že mě nevidíš,
ač tolik průhledná byla má skrýš.

A když jsem nemocná v peřinách ležela,
ode mne nehla ses, se mnou si trpěla.
Ve dne i v noci o mě se starala.
dnes vím, že oběť byla to nemalá.

Často jsem plakala smutkem či strachy,
stíralas slzy velké jak hrachy.
„Zas bude dobře“, vždy si mě těšila,
svou hebkou dlaní po vláskách hladila.

A brávala mne na svůj klín,
já náruč plnou kopretin –
pár z nich s kořeny vyrvaných,
však místo zloby zněl tvůj smích.

Opadly lístky, zvadla ta kvítka,
pryč už jsou léta malého dítka.
Dospělo tělo, vyzrála mysl
a snad i našla jsem života smysl.

Doteď však cítím Tvé dlaně vůni,
doteď se staráš, když občas stůni.
Na tvoje objetí vroucně se těšívám,
jen s tebou, maminko, už tolik nebývám.

Všímáš si maminko, jak ten čas letí?
Všichni jsme jednou bývali děti.
Ale pak přijde den – dokořán svět
a léta her už nevrátíš zpět.

Dávno jsem ztratila jemňoučký hlásek,
tobě zas přibylo pár drobných vrásek.
Ale to pouto, co je mezi námi,
ještě teď silnější zdá se být mami!