Stařec a dítě

Kráčejí zemí travnatou,
za hlasem srdce stále blíž,
stařec s flekatou kravatou,
jenž zbyl mu život na obtíž.

Má již své rány za sebou
a k nebi v kapse třímá klíč,
brzy jej kroky zavedou
do míst,kde chybí dětský míč.

Kráčejí zemí navátou,
smutkem i štěstím toulavým,
dítě s veselou náladou
a optimismem bolavým.

Před zrakem život slyší hrát,
ponúrou píseň,veselou,
těší se,těší,je to znát,
kroky zpět ale nevedou.

Jdou spolu jdou,bok po boku,
k životu,k smrti vesel vstříc,
stařec již přidal do kroku,
však zadýchán z překouřlých plic.

Sluníčko na cestě hřeje,
chtíc na starce zavolat stůj,
určitě v duchu si přeje
žít nadále ten život svůj.

Chuť spánku střídá chuť jít,
vzhůru vstát,bojovat zas,
slíznout pot z dlaní a pít,
oholit si bílý vlas.

Minulost,vzpomínky bolí,
jsou plné třpytivých krás,
dítě svou cestu si volí
a nezná konečnou hráz.

Kráčejí zemí spálenou
od ohně,jež vítr svál,
od smrti cestou vzdálenou
a k životu ještě dál.