Sám uprostřed davu

Lidé se ulicemi města procházejí,
pouličními světly snad oslepeni jsou,
jen tak se mezi sebou míjejí,
jako by šli černočernou tmou.
Nerozumí si, snad mluví cizí řečí.
Nevidí a neslyší, nechtějí se znát,
a když potřebují, s jistou křečí,
musí vlídnost předstírat.

Jsem sám uprostřed davu,
cítím se znaven vším,
chováním lidi především,
nemám na to hlavu,
jsem sam uprostřed davu,
sám uprostřed vesmíru.........

Můžeš mít okolo lidí hromadu,
když však požádáš o radu,
neřeknou ti vůbec nic,
jako by byli něco víc.
Snad nechtějí ti rozumět
a pár prostých holých vět
je zřejmě pro ně moc.
Nelámej si s tím hlavu,
jsi sám uprostřed davu.

Jak musí hodně člověk plakat,
aby ho někdo slyšel?
Co musí udělat,
aby s ostatnimi vyšel.
Už mám toho všeho dost,
ta necitlivá lhostejnost.
A jak to skončí? Zda to víš?
Že si všichni lidé budou na obtíž.

Jsem sám uprostřed davu,
cítím se znaven vším,
chováním lidi především,
nemám na to hlavu,
jsem sam uprostřed davu,
sám uprostřed vesmíru...