Mlha

Venku je mlha, tak jako v mé hlavě,
ta mlha ve mně je z myšlenek složená
a já najednou chápu co to chaos znamená,
je to stav, jenž má mysl dosáhla právě.

Myšlenky teď jedna přez druhou plynou,
snaží se mne dávnými pocity zasytit
a když se pokusím nějakou zachtit,
mám v síti smotanou nějakou jinou.

Mysl mi těká od nikud do nikam,
vzpomínky valí se ven z hlubiny,
rozum už nemá pevný pod jediný
a já v duchu potichu naříkám.

Sedím a civím tu do prázdna před sebe,
najendou vidím to zas jako živé,
každou z těch křivd co staly se dříve,
a mě znovu, pomalu, na duši zazebe.

Všechny ty pocity mám v jednu chvíli,
strach, radost, lásku i zklamání,
myšlenky zase už jinam mi uhání
a rozum mi pomalu z pocitů šílí.

Musím si najít nějaký pevnější bod,
jenže co má v hlavě ještě místo pevné,
přestává už mi být to reálné zjevné,
něco silného by mi teď přišlo vhod.

Najdnou prolula vzpomínka malá,
je to sic jenom pár spojených slov,
které jsou teď ale silné jak kov,
v tuhle chvíli je pro mne dokonalá.

Já na těch pár slov se soustředím
a najednou ta mlha pomalu bledne,
ještě chvíli a úplně dolů si sedne
a já zase svůj svět jasně uvidím.

Těch pár slov je jako dřevěná kláda,
pro někoho kdo už skoro se topí,
nikdo jiný ta slova nepochpí:
„Chybíš mi. Já mám tě moc ráda.“