Všichni sladcí známí z mých rukávů

kdysi k mým uším
jak záblesk
„jediný způsob
jak nebýt tečkou vesmírnou
a nebýt pochybnou částí svých smyslů“
kdysi k mé kůži
„chodby jak kulisy mizí
a nejde se zastavit či běžet“
jednou k mým očím
zeď zteřelých cihel
a jedno slovo přibité
a jediné
co přečíst nelze víc
a já
prosbou nasávajíc
rukou prosící větu
pršící, mrazící
že…

kdysi v teplotě těla
byl obyčejný chlad pustiny
nazývající štěstí
jedinou čarou
kterou svoje obtočím
a sebe nebe osloví
„bůh neslyšel nic,
protože hluchost tvým uším
dovolena nebyla“