Pouta života

Chlad dnešního dne jakoby šel z mého nitra, z mé duše.
Jsem sama? Mám lásku? Mám přátele?
Teď sama nevím, kde jsem se ocitla,
Jen jde mi z toho mráz po těle.
Nevím, kam patřím, nevím vlastně nic …
Cítím prázdno, jakoby nade mnou osud držel bič.
Někdy mě napadá, má smysl žít a trápit se?
Nebylo by lepší ztratit se?
Ztratit se někde v pustém lese, v poušti?
Ne i život když chce, tak odpouští.
Nesmím dál utíkat, musím to snášet a bojovat,
Snad čas všechno otočí, teď můžu se jen ptát.
Ptát a čekat na odpovědi … možná se jich ani nedočkám.
Je to jak sázka v loterii, tu přeci také sází každý sám.