Na mrtvém bodě

touha, jejíž smrt je smrtí všeho co jsem
drtí na prach moje vnitřnosti
každé nové ráno je smutným návratem
do ustálených skutečností

jak dostat se ven z hnijícího těla
když duše slábne a k hrobu se sklání
jak socha blíženců, stavěná z popela
ztrácí se ve větru věčně pustých plání

tady kde stojím, není nic jako dřív
nic, co by prázdná léta neukradla
a přitom zároveň, jen se světe div
všechno je mi známé, jak pohled do zrcadla