Voják a zima

První sněhová vločka k zemi padá,
šum křídel andělů, snad bílých holubic,
bolest do srdce se vkrádá,
ve vzduchu vůně slunečnic.

Šátek přes oči, ruce svázané,
sníh se nese z nebe,
fotky v kapsách schované,
zima lehce zebe.

Hlas pevný jako skála se rychle šíří,
to bolestné "Zamířit!" bodá jako nůž,
ta chvíle ticha a okamžik konce tíží,
ta chvíle, kdy se kulka zavrtá už.

Tma kolem a čekání dlouhé,
pak kroky sněhem a šátek zmizí,
prosby a slzy pouhé,
všichni jsou najednou cizí.

Žádní vojáci nebo zbraně, jen zima a on,
sníh až tělo hřeje, to nejkrásnější co kdy znal,
na kostele rozezní se zvon,
pak pevný hlas rozkáže "Pal!"