Slova do větru

Vkládám slova do větru, zachumlávám se do svetru,
přemýšlím o čem bych chtěla zabásnit,
ale nemohu si to stále vyjasnit.

Chtěla bych říct tolik věcí,
do světa je vykřičet
a přitom to jsou jenom kecy,
který je radši neslyšet.

Úvahy nad životem brouka,
jsou mou oblíbenou parketou,
kdekdo divně se kouká,
jak se můj humor stává „nablýskanou maketou.“

Vše se mění,
do neznámých výšek se to ubírá,
někdo šrotí, někdo lení,
nikdo se nikam nevtírá
a spousta otevřených dveří se jaksi pomalu zavírá.

Ráda bych přidala ještě pár chytrých vět,
ale nějak mi došla inspirace,
nevím už ani kolik je dva a pět,
oko mé zpozvolna zavírá se.