Odpus ťte mé Himálaje...

Odpus ťte mé Himálaje...

Jako bílý lotos,
jako měsíční kotouč zasvěcený citům.
Pláče má připoutanost,
ta, jenž věřila tvým slibům.

1. Přemýšlím, co je skutečné.
Skutečná existence, spása.
Soucit, trošku nevděčné.
Štěstí - pomíjivá krása.

Stávala jsem na vrcholku oblaků
S tebou - nevzdechnu tvé jméno!
Za jinou nastoupil jsi do vlaku,
co je v něm zármutku a viny utajeno!

Odjel jsi do země pokropené vůněmi a posetou květinami...
Ach mé Himaláje... krásné Himaláje...Zabijte ho...
Pak odříkám krátkou mantru...

Staneš se obětí díků,
neposkrvněná moudrosti.
Odpusť mi mou dýku,
jenž žene mě ke slasti.

Umíraje se vypne ve smrtelných mukách...já, varována ústy nemluvňat.
Všechno cos mi řekl mě dohánělo o krok blíže k okraji... A ja chtěla přestat...

Ten, jenž trůní v nebesích se směje,
sladký ptáček mi nepěje...
Bloudím životem bez dechu....

Skryj mě jako zřítelnici oka, skryj mě ve stínu svých křídel
Děkuji...