Cihla

Zemdlená ruka má tu na zeď píše,
píseň,jež srdcí by chtělo se pjet,
zatvrdlá muka se z rány líže,
pomocí cihlou co smýšlí pár vět.

Poctivě sama svůj příběh si volí,
s cizími osudy neradno plést,
slzavé drama cihličku drolí,
ve šťastném naopak počíná kvést.

Znavená tíseň,smích a úsměv rybí,
vybrousí cihlu zář do zlatých hran,
výsledná píseň kde noty chybí,
zahojil ve zdi ty spousty děr,ran.

V sluneční závěji na boso plavaje,
minoucí slepotu do zítřejších míst,
kde dívky ohnivé z pod víček mávaje
očima, v kterých lze vzrušení číst.

Přežívá cihla však zeď plná napětí,
mizí do země s ní okolní hnůj,
zas hezké dívky jsem vymyslel vzápětí,
tak jako vymyslel jsem život svůj.