Uplakaná

Jsi trochu jako nevěsta
(odpusť mi to přirovnání
a hlavně nezačni řvát:
"mě nikdo nechcéééééé!!!")
která má závoj
utkaný z vlastních slz.
Zkus se přes ně podívat na Slunce
a uvidíš,
možná poprvé v životě,
duhu,
obyčejnou duhu.
Svět není černobílý
a co tě nazabije...
no vždyť to znáš!!

Když hodíš do kytek
ten volajbalovej balon
a pořádně zanadáváš:
"píp!!! Píp!!! Píííííííp!!
tak ta růže
se prvě ohne
a pak?
Pak se sebere
a roste dál.

A když se pro ten
zpropadenej
volejbalovej
balon vrátíš
a na tu kytku šlápneš,
tak... tak je konec!
(Smrt jako součást života)
A nezbyde ti než jí
zapálit svíčku
za pár posledních drobnejch
a vzpomenout na ni
v dobrém
i zlém.

Asi ti koupim
k Vánocům
papírový kapesníky
a dětský náplasti
se spostou veselejch
barevnejch obrázků