Erion Fate

Kde se vzala,
tu se vzala
a prostě byla TU.

„Kde ses tu vzalo, děvčátko?“ Podivil se Svět.
„Snad z touhy jsem se zrodila…“

„A kdo jsi, panenko?“ Zeptal se Svět.
„Snad přelud a mámení vypuštěné na svět.
Vytoužený sen.
Z masa a kostí tulák s uplakanýma očima, co prochází se po zemi.
Víla tančící po vodě.
Snílek brouzdající v mlžných dálkách.
Naivka toužící obejmout štěstí.
Optimista s růžolícími se brejličkami na očích, které nejdou sundat.
Modrooká holka, co vypouští na svobodu barevné bubliny z bublifuku.
Tvůrce i zkáza celých světů.
I povzdech smutku ukrytého v temném zákoutí duše.
Jsem cokoli, co vyvstane v mysli i na pouho pouhý okamžik.
To vše a víc já jsem a vlastně nic, pokud nechci.“

„A jak ti tedy říkají, holčičko?“ Svět se zvednutým obočím jen kroutí hlavou.
„Erion Fate dostala jsem jméno.“

„A proč tu vlastně jsi, Erion Fate?“ Zamyslel se Svět.
„Proč?
Protože mě bylo potřeba a jsem tu jen, když je mě potřeba.
Jsem ta, co může vše, co jen se zrodí v myšlenkách.
A jsem ta, co nemusí nic, když se jí nechce.
Jsem tu, protože každý potřebuje svobodu, nemít pouta na rukách, která říkají, takhle to je a ne jinak, tohle je realita.
Jsem tu, protože já neslyším, že se něco nedá udělat a nedá se změnit.“

„A jak to děláš, Erion, že můžeš vše a nemusíš nic a že jsi vše, co vyvstane na mysl?“ Vyzvídal Svět.
„Mám tajemné kouzlo, chceš-li mocnou zbraň či pouhý prostředek, dostupný všem, kdo o něj mají zájem.
Mám totiž písmena, hlásky, slova a věty.“

Svět údivem rychle nenacházel potřebná slova.
„Nediv se, Světe.
Nás blázínků ztrápených je třeba, abychom byli silní uchránit náš život v zápase s Tebou…“