Procitnutí

Šedý opar hatí,
rudý západ sluneční,
tvář paprsky zlatí,
pojat v šat smuteční.

Světla pouličních lamp,
vzdorujíc s temnotou,
marně,
čnějí smutně,
tichostí,
samotou.

Tři ramena svícnu,
prohrávají krutý boj,
žasnu,
sršňů lítý roj,
ten pramen naděje,
utíná.

Není už nic,
co dělí mou duši,
co dělí můj život,
co dělí mé srdce,
co pojí náš osud,
jen tenká čára,
a tichý zvuk,
jenž hlásí,
vítá,
na scénu uvádí.....
agonické umírání!